Alpské oblasti Rakouska a Bavorská tvořící území někdejší římské provincie Noricum jsou domovem noriků, koní, kteří jsou pokládáni za vůbec nejčistší následovníky divokého koně západního. Na našem území se chov noriků rozvíjel především na severní Moravě a Slezsku. Importy norických hřebců z Bavorska a Rakouska napomohly ve zdejších specifických přírodních podmínkách utváření místního typu norického koně. Konstitučně tvrdého koně, schopného práce v zemědělství, v lese a dalších hospodářských odvětvích.

Který pochází z hornaté oblasti. Patří mezi nejstarší evropské chladnokrevníky. Hipologové věří, že je přímým potomkem prehistorických tuponosých koní. Paleontologové nalezli kosterní pozůstatky těchto koní v. Právě jejich zřetelně hranatá nosní kost je jasně patrná u Ardenského koně. Je zmiňován už ve spisech řeckého historika.

Ať už řeknete belgický kůň, belgik. Myslíte to samé, totiž starobylé plemeno těžkého tažného koně. Jeho krev pravděpodobně ovlivnila téměř všechna tažná plemena a znám byl už v antickém Římě. Spolu s arabským plnokrevníkem a pár dalšími patří belgik. Jeho původ se odvozuje přímo od ardenského koně. Který je zas v přímé návaznosti až na primitivní západoevropské koně. Ve středověku byl belgický chladnokrevník.

Se díky svému původu řadí k nejstarším evropským plemenům. První zmínky o něm zaznamenáváme již ve spisech starověkých Římanů. Historie původ plemene Norický kůň. Římská provincie - se rozprostírala na území dnešního Rakouska. Tato oblast byla známá svými bohatými solnými doly. Římané do zdejšího těžko sjízdného terénu potřebovali silné koně - soumary, kteří by středoevropský obchod zjednodušovali. V Salzburgu byl založen první hřebčín, zabývající se chovem norika.

Své jméno plemeno pravděpodobně dostalo díky Jindřichu VIII. , který tohoto koně pojmenoval podle hrabství. Za vznik plemene však pravděpodobně vděčíme jinému panovníkovi. Velký kůň se ještě dnešnímu shirovi. Byli také vyváženi na am.

Má své počátky v Estonsku, které bylo tehdy gubernií carského Ruska. Dříve od něj chovatelé očekávali pracovní sílu pro farmy. Původní mohutní tažní koně dnes existují také v lehčí formě a překvapují nejen svým výkonem. století se Livonianská šlechta, která spravovala státní statky ve městech Tori a Avignone. Estonský kůň byl v Rusku velmi ceněn a hodně těchto koní bylo odvezeno tam. 13 století byli válečnými koňmi. Na úplném počátku chovu torijského koně. Byl to kříženec norfolského kl.

století zažívá i Rakousko-Uhersko hospodářský rozvoj. Důsledkem toho je i rozmach chovů koní, jejichž potřeba vzrůstá jak v zemědělství, které se v této době stává intenzivnějším, tak i v dopravě a průmyslu a v neposlední řadě ovšem také v armádě. Hlavní požadavky chovatelů směřují v této době především na mohutnost koní,. V důsledku toho se objevuje silný zájem o rozšíření chovu studenokrevného koně. Po roce 1918 dochází v českých zemích k rozmachu chovu chladnokrevných koní, v samo.

Rozhraní Normandie a Střední Francie, oblast jménem La Perche,. Je domovem jednoho z nejelegantnějších chladnokrevných koní. Právě ve vápencovém pohoří ve staré Evropě bylo vyšlechtěno těžké plemeno, které dosáhlo velké oblíbenosti a pyšní se titulem plemene, z nějž vzešel největší kůň světa. Řeč je o percheronském koni. Po první křížové výpravě se do Francie dostali první orientální koně, ovšem až o mnoho let později, v roce 1760. Použiti při šlechtění nového plemene - percherona.

Jutský kůň pochází z Dánska a na Jutském poloostrově byl chován několik století. Poprvé byl zmíněn ve 12. století, kdy byl využíván jako válečný kůň. Díky své síle dokázal nosit rytíře v plné zbroji. Ceněna byla také jeho velká výdrž, díky níž bez potíží zvládal úmornost bojového putování. Je výchozím plemenem pro vyšlechtění šlesvického chladnokrevníka. století našeho letopočtu zmiňují existenci předka jutlanda. Kde po čase došlo ke vzniku plemene suffolk.

Původní zástupci tohoto plemene byli všestranní. Využíváni jak do tahu, tak pod sedlo. Postupem času sílili a začali se ve středověku využívat jako váleční koně pro rytíře. Z těchto dob zůstal koním klenutý krk s tukovým hřebenem a vysoký kohoutek. Díky krajinnému rázu nikdy nebyli comtois. Šlechtěni do extrémních rozměrů jako jiní chladnokrevníci, proto si po staletí udrželo charakteristický typ a výraz.